Autoportrét: video, fotografie, text, 2023

Slova v dešti 

spánek ve vodě 

tělo ochočené sluncem 

skutek za dveřmi 

jídlo ve stoje tři otázky 

ticho

V průběhu doktorského studia vedu rozhovory s vizuálními umělci dvou generací. Kladu všem stále stejné otázky, které jsem postupně zredukovala. Na závěr jsem se pokusila na tyto otázky odpovědět  a vést tedy rozhovor sama se sebou.

Jaká byla vaše cesta k umění?

Malování pro mě začalo být důležité, když mi bylo asi deset let a zmizelo mi z týdenní rutiny. Přestěhovali jsme se z Brna do belgického Waterloo a skončil můj program plný odpoledních kroužků. Ty vystřídala mezinárodní škola, kde jsem ničemu nerozuměla a jen hleděla na lidi a věci ve třídě od půl deváté do půl čtvrté každý všední den. Připadala jsem si najednou dospělá a protože jsem někde slyšela, že dítě se výtvarně vyvíjí jen do puberty, začala jsem z obavy, že zakrním ve sklepě bezradně omalovávala obrázky z Pijoanových Dějin umění na slepované čtvrtky. Brala jsem to spíš jako povinnost než radost, ale asi v tom bylo nějaké rozhodnutí.

V létě mě máma přihlásila na plenér pořádaný bývalými pedagogy z brněnské ZUŠ, který přede mnou otevřel nový svět. Poprvé jsem se setkala s plenérovou malbou; žádné organizované hry, jen jednou týdně možnost výletu do Bransouz na koupaliště. Zacházelo se s námi v podstatě jako s dospělými, alespoň tak mi to dnes připadá, a v krajině se stojanem jsem se brzy cítila jako doma. Malovalo se dopoledne, odpoledne a dobrovolně ještě večer, takže jsem vlastně malovala pořád, což byl nový pocit, vyčerpávající i fascinující zároveň. Nedávno jsem o zkušenosti těchto plenérů vyprávěla jedné edukátorsce z galerie, která podobné tábory pro děti pořádá, a ta mi pak říká: „My asi děláme všechno špatně. Děti mají pořád organizovaný program, stále nějaké workshopy, hry, neustále mění techniky, a přitom by se mi to líbilo přesně tak, jak to popisujete.“ Je to asi složitější, ale těžko si představit, že by takový program chytil za srdce. 

Vybavuji si několik magických okamžiků spojených s onou krajinou Číchova poblíž Třebíče, kam jsem se pak na plenéry po další léta vracela. Když jsem třeba jednou šla s deskou ověšená stojanem po kopci, zjevila se mi má budoucnost. Tajuplné byly i různé tajné noční výlety do krajiny. Například jsme se šly s kamarádkou s ostatními o půlnoci koupat, jenomže se něco dotklo naší hrdosti, a tak jsme se chtěly vrátit. U lesa nás zastavila tma. Stály jsme v té tmě vedle sebe mlčky jako dva sloupy a čekaly pokořeně na ostatní. Nikdy nezapomenu na ten pocit, ze vzteku to přešlo v procítění nějaké spřízněnosti ženského osudu, ironie sebe samých. Zjištění, že stát s blízkou duší ve tmě je mnohem silnější než všechny křivdy.

Umění mi připadalo lákavé a něčím samozřejmé. Dotýkalo se lidských vztahů v jejich              tajemnosti jako příslib vnitřního dobrodružství. Ale vedly mě tímto směrem i prostší důvody. Jelikož jsem chodila na druhý stupeň ZŠ v Německu, rodiče si mysleli, že bych gymnázium          v české škole nezvládla, a proto jinou možnost než uměleckou střední školu ani neprosazovali. Pak už jsem vlastně jen pokračovala. Na přijímačky na brněnskou Střední školu uměleckých řemesel jsem asi jako jediná přiletěla letadlem. Jelikož zbytek rodiny ještě zůstával v Německu, bydlela jsem po dobu prvního ročníku v Brně s babičkou. To znamenalo opět pocit osamění, který se (alespoň mně) přirozeně opakuje s každou změnou v životě. Člověk z něj pak vyletí jako někdo jiný, a to přetrvává navzdory všem životním rolím.

Když si vzpomenu na období střední školy, přepadá mě trochu úzkost z té přemíry nových možností spolu s neschopností vybrat si a soustředit se. Měla jsem pocit, že musím nějak ukázat, kým jsem, „co ve mně je“, ale vůbec jsem nevěděla, co by to mělo být. Pak to vrcholilo přijímačkami na vysokou uměleckou školu, kdy člověk cítí, že vytvořit hezkou kresbu je málo, protože jde o nějakou totální sebeprezentaci, což ho právě omezuje. 

Na AVU jsem byla přijata do ateliéru intermédií k Milanu Knížákovi, i když jsem se hlásila původně do malířského ateliéru. Měla jsem ale hned radost, že to takto dopadlo. Důvěřovala jsem mu. Sám mi po letech říkal, že si vzpomíná, jak jsem mu v prváku při konzultaci řekla „Já vám věřím“ a že to chápal jako něco významného. Řekla jsem to sice tehdy v souvislosti   s tím, co mi vysvětloval, ale byla to pravda. hned na začátku jsme dostali zadané obtížné úkoly, abychom zapomněli sami na sebe. Takový ten starý a stále fungující pedagogický princip – popřít sebe sama, abych se nestal otrokem své omezenosti. To byl rozdíl oproti střední škole. Nové bylo také pracovat ve školním ateliéru mezi ostatními, kde studenti společně žijí a prostředí se proměňuje s nepřetržitým vznikem a zánikem jejich prací. Člověk je stále v konfrontaci, která ho koriguje, a vytváří si tak k prostředí blízký vztah. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu cítit dobře v nějaké skupině, ale tady to šlo. Možná proto, že studenty ten ateliér, jeho způsob vedení, často zbavil různých přetvářek, a tak vzniklo společenství rozdílných osobností, které respektovaly určitá pravidla. Tato proměna byla obvykle dobře patrná zejména na stážistech a také jsem ji pocítila sama na sobě. 

Možná to bylo i strukturovaností výuky. Měla jsem ráda zejména pondělní společné vedené diskuse, které představovaly něco slavnostního; připravený program, pan profesor v obleku, stůl byl potažen čerstvým balicím papírem a všichni věděli, že musí přijít včas a mluvit zřetelně. Na „schůzkách“ ateliéru se často debatovalo o Praze a jejích památkách. Neznala jsem nic, a tak jsem po večerech běhala městem a snažila se to dohnat. Mám dodnes jizvu na spánku z toho, jak jsem v zápalu vášně pátrala po kubistických domech pod Vyšehradem a narazila hlavou do sloupu. Během prázdnin mezi prvním a druhým ročníkem jsem zase intenzivně začala navštěvovat Národní galerii, která byla přirozeně také častým námětem diskusí. Chtěla jsem se její expozice, zní to směšně, „naučit“ a tak jsem postupně procházela všechny budovy stále dokola a dělala si naivní poznámky.

Ráda na to vzpomínám, i když mi kolikrát práce nešla až k zoufání. Vlastní ateliér dohromady se spolužačkou jsem měla po škole jen chvíli v nádherné budově Elektrických podniků. Už na AVU jsem ráda psala a chtěla jsem nějak v psaní pokračovat. Po ukončení školy jsem i učila, tak jsem se přihlásila na doktorské studium na Katedru výtvarné výchovy UK, kde dosud studuji a zabývám se tématem proměny společnosti ve vztahu k umění.

V současnosti žiji opět v tom známém stavu šoku, tentokrát v Pardubicích, kam jsem se provdala a odstěhovala před třemi lety. Doktorské studium mě přivedlo k tomu, že vedu rozhovory s umělci, což je pro mě cenné z mnoha důvodů. Po dlouhé době něco ucelenějšího vytvářím pro výstavu Umění už je nuda. Nedávno jsem byla na několikadenní „stáži“ na Slovensku a zavanul starý vítr osamělého bloumání. 

Samozřejmě nevím, kým jsem. Když se mě na úřadech ptají na povolání, následuje dlouhé ticho a pak ze mě pokaždé vypadne něco jiného – studentka, učitelka, vychovatelka, na mateřské dovolené. Dokonce jsem párkrát vyhrkla „umělec“ a pak mi cukaly koutky, když jsem viděla, jak to úřednice vyťukává do počítače...

Je umění druh komunikace?

Představuji si, že člověk, jenž něco vytváří, třeba maluje obraz, svým konáním vyšle k Bohu otázku. Odpovědí je ale jen ticho. Z otázky se stane odpověď v podobě existence něčeho, co vzniklo mimochodem, uměleckého díla. Podobně to funguje i tehdy, když se na dílo díváme. S dráždivou otázkou stejně zůstaneme sami, a ona se opět proměňuje. Není to jen komunikace mezilidská, to je asi zřejmé. V souvislosti s učením a výtvarnou výchovou o komunikaci v umění často slyším. Když jsem pracovala jako vychovatelka v internátu, jednou jsem se kriticky vyjádřila k nějaké výtvarné nástěnce a kolegyně mi na to odpověděla: „Ale je to komunikace.“ Měla pravdu, komunikace je všechno, ale není to kvalita. Dnes jako kdyby každá komunikace byla správná. Jenomže je tím hluchá a tak vlastně není.

Souvisí umění s dospělostí? 

Když se mi líbí nějaké dílo, mám vždy pocit, že je v něm přítomna dospělost, zralost a takové setkání mi přináší pocit osvobození. Často ale narážím na díla, kde mám dojem, že mohu přesně vysledovat záměr autora, že mu, obrazně řečeno, vidím až do žaludku a tam pro mě chybí tajemství, cosi na hraně, co by z díla udělalo věc, která je existencí záhadného původu. 

Je zřejmé, že dospívat je stále obtížnější. Je to asi tím, že se všechno zrychluje, ale myšlení se tomu těžko přizpůsobí, nedá se zrychlit, jen omezit. 

Další příčinu vidím v tom, že život s příchodem nových komunikačních médií smyslově zchudnul. Na řadu činností nám stačí jen připojení na internet. Kdybych si chtěla v době svého dětství koupit třeba boty, poslat dopis nebo zapsat si pár poznámek, musela bych vyrazit do světa, sundat si veřejně botu při zkoušení, olíznout obálku, zanechat stopu vlastního rukopisu a dnes se při výkonu všech těchto činností nemusím ani pohnout. To nějak mění celkovou atmosféru života a je to znát zejména při sledování starších filmů už z doby přelomu milénia. Děti jen zřídka vidí dospělé vykonávat běžné činnosti fyzicky, protože pod slovem práce, studium, nákup, se skrývá jen nečitelné zírání do „černé díry“. Přicházíme tím také o šanci pozorovat druhého při běžných činnostech a vlastně ho poznat. Nevím, jak přesně to ovlivňuje umění, ale odpojení se od svých fyzických vstupů do světa je docela zásadní věc. Každopádně mi připadá, že umělecká díla mají blízko k naivitě, jsou často naivně angažovaná a objevuje se v nich mnoho mimoevropských, opět až primitivních vlivů. Možná to souvisí s touhou po nějakém novém začátku, ale spíš v tom cítím globální kulturní změnu (západ přestává určovat směr) a infantilitu, která se nám stále více vkrádá do života jako realita.

Spatřujete nějakou změnu v mezilidských vztazích, která se odehrála v průběhu vašeho života?

Obecně bych řekla, že lidé jsou dnes opatrnější a mají větší sklon k patosu a přecitlivělosti. Zajímavé je, jak se na sociálních sítích či třeba v médiích netají emocemi, například, že „brečeli“, když se jim narodilo dítě nebo když měly svatbu. Muž, který pláče, se dnes nemá za co stydět, naopak. Mám ovšem pocit, že tyto emoce jsou umělé, jsou spíš projevem nějakého  strachu a nedostatku normálního života s veškerou jeho hloubkou i směšností. Asi by se hodilo použít slovo kýč. K tomu máme pořád nad sebou zdvižený prst. Všichni jsme si vzájemně nebezpeční zbraňí v podobě nahrávacího zařízení, což způsobuje stálou autocenzuru a stylizaci. Střetů je méně, i když je více přecitlivělosti na konflikt. Třeba když se podívám  na uměleckou kritiku v 90. let, byla daleko tvrdší a osobnější. Mám pocit, že i politici byli zábavnější, nemluvili jen v naučených frázích jak roboti. Dnes je humor většinou nevkusně vulgární. Chybí normální střed, cosi jako řemeslo, a to i v soužití.

Nedávno jsem poslouchala populární píseň Zuzana od Davida Krause z roku 2002. Toto groteskní vyznání lásky herečce Zuzaně Norisové, jejíž celé jméno v písni zaznívá, se pohybuje na pomezí stalkingu, ale zesměšňuje především svého autora. Před dvaceti lety to byl hit, dnes by ji jistě žádná stanice nechtěla hrát. Zjevila by se spousta hrdinských odmítavých gest a titulků, skandál. Stejně tak jako poslouchat tuto píseň mě těší aktuální zpráva, že člen vládní delegace údajně plácne po zadku hygieničku, která měří cestujícím v letadle teplotu. To je asi nejnormálnější reakce na tuto nenormální situaci.

Jaké je součané umění? Je umění (nebo pojem umění) nějak zneužívané?

Většina uměleckých aktivit je dnes nasáklá politikou. Jeden z důvodů, proč jsem se chtěla věnovat tématu společenské změny skrze umění, je ten, že jsem tomuto jevu chtěla porozumět. Když se třeba podívám na mladé umělce, kteří se objevují na výstavách významných institucí, většinou jsou si jejich poselství velmi podobná. Musí to být buď feministické, ekologické nebo jinak kritizující moc, nebo se vztahovat k menšinám a mezitím se občas objeví nějaké dílo, které je jakože neutrální (ale esteticky většinou také uniformní), aby to nepůsobilo trapně. To ale není odraz skutečnosti. Když však vidím aktivity některých hodně viditelných institucí, mám z toho dojem, že jsem se ocitla ve virtuální bublině. Nevychází to ze skutečného života, nebo alespoň já v takovém světě nežiji. Ten skutečný svět je pro mě naštěstí bohatší, zjemnělejší a hlavně zajímavější.

Narodila jsem se v roce 1990, ale svobodnou náladu devadesátých let si vybavuji dobře. Období kolem roku 2000 vidím jako silvestr na Nově, ze kterého dýchala prázdnota a úzkost, ale vedle toho ještě něco upachtěně lidského a šťavnatého. Umění bylo v té době více spontánní než o deset let později. Nedávno jsme se o tom bavily s kolegyní kunsthistoričkou, i ona měla dojem, že kolem roku 2000 vznikala díla, která byla uvolněnější a asi i kvalitnější než později. Možná se opravdu v té době něco lámalo, pak kolem roku 2010 se začalo hodně utahovat, přišel strach a všechny ty trendy, které dnes vybujely v obrovský kýč životního stylu. 

Přirovnala byste současnost k nějakému konkrétnímu historickému období?

Je těžké představit si budoucnost. Když jsem byla dítě v 90. letech, bála jsem se války. Věděla jsem, že válka přece může nastat, ale intuitivně jsem cítila, že nenastane. Svět, nebo alespoň Evropa, na to nebyl nastaven. Už alespoň pět let mám ale opačný dojem. Racionálně si říkám, že se nic nestane, protože si nechci nic takového připustit, ale intuice mě vede k tomu, že svět je na konflikt nastavený, i když stále doufám v opak. Myslím si, že to souvisí s tím, co už jsem zmínila. Lidé nějak přestali myslet, jen podléhají různým schématům. A tato uniformita generuje ploché názory a řešení, které vedou k nesmiřitelným konfliktům. Navíc jsme si zvykli na obrovský blahobyt. Můj pradědeček píše v rodinné kronice, že jeho babička seškrabovala kůru z větviček stromů, míchali ji s popelem a tím nastavovali mouku, které bylo málo. Kdyby nás tihle lidé viděli, jak žijeme s našimi lednicemi, s exotickým jídlem, které nám kurýr kdykoli přinese hotové až pod nos, asi by jim to přišlo jako velké rouhání, možná dokonce jako apokalypsa. 

Existují podle vás v naší společnosti nějaká tabu?

Několik umělců na tuto otázku odpovědělo, že dnes je tabu přiznat, že tabu existují. To mi připadá výstižné. Tváříme se, že tabu nejsou, ale je s námi zacházeno jako s dětmi, které je třeba vychovávat. Mluví se sice stále o respektu, ale respektu k čemu? Respektu k sexuálním menšinám ano, k lidské důstojnosti jako takové už ne. Namísto důstojnosti nastoupila tedy „péče“ a „respekt“, což nakonec vede jen k omezení svobody, nikoli omezení sebe sama, které je podstatou zrání a důstojného života. A tak se asi dnes stává tabu myslet a říkat, co si člověk myslí, i když to bylo zřejmě tabu, až na několik výjimečných chvil, asi vždycky.

Co je podle vás nejdůležitější ve výuce uměním?

Když jsem vedla tyto rozhovory s umělci, všimla jsem si, že v období jejich začátků a dospívání byl pro řadu z nich důležitý vztah k přírodě, ke krajině, ke zvířatům. Většina začala krajinu či zvířata kreslit a malovat. Tuto zkušenost mám také a tak si myslím, že je asi důležité pozorovat přírodu. Když se ohlédnu zpět, připadá mi, že základem pro mě bylo poznávání něčeho, co je trochu extrémní, stejně tak jako dostávat nějaká omezení. Aby byl člověk vedený, ale i trochu zmatený a naučil se v tom zmatku sám orientovat. Také si myslím, že je dosud účinné vodit děti do galerie, ukazovat jim díla a vyprávět o nich příběhy. Pro mě osobně, jak už jsem zmínila, bylo vždy podstatné i prostředí školy, studovat v krásné, esteticky vznešené budově, kterou jsem jednou provždy přijala za svou. Už jen to člověka formuje a zavazuje k určitým postojům. A na závěr si myslím, že v životě i ve škole by se měl ctít rozdíl mezi všedním a slavnostním. Dnes převládá tendence se ceremoniálnosti a reprezentativnosti zbavovat, vítězí neformálnost, a to je možná ta největší chyba. To, co mi většinou vadí na různých alternativních školách a formách výuky je právě nedostatek slavnostnosti, obřadnosti (reprezentované například frontální výukou), která mě od dětství na školách láká.

Pokud bych měla shrnout svoji zkušenost s výukou obecně, jsem ráda, že jsem navštěvovala několik různých typů škol. Obyčejná základní škola byla poučná tím, že se v ní člověk setkal s typy spolužáků, které už později nepotkal. Vzpomínám na různé sígry, také oni byli součástí společenství naší třídy, kterou jsem přijala za vlastní. Ale vybavuje se mi právě i krásná cesta do školy brněnskou Jiráskovou ulicí kolem štukových fasád secesních domů, ke kterým jsem vzhlížela. Od páté do deváté školy jsem chodila na dvě mezinárodní školy (rok ve Waterloo, čtyři roky ve Stuttgartu). Tyto školy byly poměrně elitní a mohly si je dovolit jen děti výše postavených cizinců nebo bohatých místních. Objevovaly se v nich trendy, které se u nás rozšiřují až teď – projektová výuka, větší důraz na „porozumění“ namísto memorování učiva, atraktivní edukativní výlety, návštěvy muzeí atp. Výuka byla samozřejmě v angličtině, ale vyučovaly se i další jazyky. Učili jsme se pracovat na počítači (což znamenalo hodiny zabitého času) a setkávali se i s takovými pokrokovými názory, že není třeba, abychom znali správně gramatiku, protože tu nám stejně opraví počítač. „Computers“ (informatika) byly jediné hodiny, které mi nedaly vůbec nic, přestože s počítačem v dospělosti samozřejmě pracuji, ale dítě ještě nemá tu motivaci, nepotřebuje počítač. 

Ve škole nás učili debatovat, vystupovat veřejně, porovnávat, psát eseje. Po prvním zmateném roce se mi tam opět začalo velmi líbit. Ale i to pozorování, když jsem ničemu nerozuměla, mělo svůj půvab (nepříjemné bylo jen to, že učitelé s nedůvěrou sledovali také mě). Tento druh školy měl i své slabé stránky. Každý rok se měnily třídní kolektivy, protože děti i kantoři se často stěhovali. Nebylo tedy možné navazovat na předchozí učivo, ale o to pevnější bývaly vztahy mezi dětmi. Také jsem pochopila, z čeho ty projektové výuky vychází. Bylo to vlastně původně takové nouzové řešení, jak si poradit s výukou dětí z různých prostředí a škol, které přišlo ze severní Ameriky, kde se lidé často stěhují. V dospělosti jsem zjistila, že mám velké mezery ve všeobecných znalostech, které už nikdy nedoženu. 

Kladl se velký důraz na multikulturní výchovu, ale žáci ve třídách se stejně přátelily většinou s těmi žáky, kteří jim byli kulturně blízcí. Například Američané tvořili partičky ještě tak s Angličany či dětmi z Jižní Afriky, Japonci a Korejci drželi spolu, Němci spolu, Indové spolu, atp. Vlastně se tam ukazovalo, že to mísení kultur moc nefunguje, i když se k sobě děti chovaly přátelsky. 

Umělecká výchova byla na této škole výjimečně slabá. Vzpomínám si, jak jsem zuřivě běhala muzeem a vyplňovala nějaký papír s otázkami, a přitom jsem neměla ani čas se rozhlédnout. Ve výtvarné výchově po nás chtěli opět práci na projektech a řadu přípravných „sketches“, takže než došlo k práci samé, vyprchalo touto byrokracií veškeré nadšení a výsledky byly jen formální. Na střední umělecké škole jsem pak zjistila, že pokud chci efektivně využít svůj čas ke studiu, nemůžu se spoléhat na to, co mi škola nabízí. Zvykla jsem si na prostředí s až přehnanou ctižádostí, kde bylo nemyslitelné, aby někdo podváděl. Neexistovalo nic jako taháky. Všichni chtěli být nejlepší. Na „Šuřce“ to byl skoro opak. Toto prostředí vyžadovalo, aby se v něm člověk naučil orientovat, jinak by byl směšný. 

Jsem zpětně šťastná, že jsem studovala školy, které nebyly přípravou na žádné povolání. Během studia Akademie jsem opět zažila něco specifického v podobě šestileté ateliérové výuky v době, kdy byla ještě poměrně prosta trendů a inovací. Ještě v roce 2015 jsme měli pouze papírové indexy, žádné kredity. Pamatuji si přednášky o architektuře s doc. Kotalíkem, který měl asistenta na pouštění diapozitivů a vousy jako z 19. století. Je to vlastně pár let, ale z dnešního pohledu se jedná o archaickou výuku, na kterou nelze zapomenout. Zpočátku mě tato zastaralost zarazila, nasáklá ještě ambicemi mezinárodní školy jsem toužila stát se úspěšnou umělkyní, což mě naštěstí brzy přešlo. Vzpomínám si, jak jsem řekla, že přece každý chce být úspěšný a asistent našeho ateliéru Milan Perič se mě zeptal, co je to ten úspěch. Nedokázala jsem odpovědět a ucítila, jak jsem mimo. Umění je naštěstí stále „k ničemu“ a v tom je právě obsažena ta slavnost.

Vilma Prázná, duben 2023